Jak se zamilovat do břečky
___
Přemýšlím, kdy mě napadlo, že česká duše se bez české vůně neobejde a že vůně pro českou duši musí představovat dvanáct měsíců české přírody. Tedy - nemusí. Ale já to cítím tak, že v tuto chvíli lepší cesty není. Stavět je třeba od základů a česká příroda je tím, z čeho česká duše vyrůstá.
Český leden. Střídmost neutrálních barev, šamanské chřestění dubového listí a loňské okolíky. Všude nenasněží. Foto zde a níže Irena Kozelská a Tanguy Calvez pro Českou duši.
Vybavuji si, že v březnu 2023 jsem zvala čtenářky blogu Synestesis - čtenáře si, přiznám se, moc nehýčkám - na třídenní pobyt v Babiččině údolí na téma "Hledáme českou krásu". Chystaly jsme se prozkoumat ženské archetypy a jejich specifickou estetiku - vlastně osobní styl včetně vůně -, tak jak je známe z Babičky Boženy Němcové. "Hm, budu potřebovat parfém pro babičku, Barunku, Kristlu, pro paní kněžnu... Budu potřebovat parfém pro Viktorku!" A protože jsem byla zvyklá pracovat s kolekcí asi tří set parfémů nejrůznější světové provenience, hledala jsem naše ikonické ženy mezi nimi. V květnu 2023 jsem pak na téže platformě zveřejnila sérii článků o české kráse (zde, zde, zde a zde). Jeden z nich jsem věnovala velkolepým Postřižinám Jiřího Menzela, a tak se parfému dočkala i nespoutaná dobyvatelka pivovarských komínů Maryška v podání okouzlující Magdy Vášáryové. Jak voní tato česká Venuše, jsem kupodivu věděla hned: bíle kvetoucím českým májem a natřesenými duchnami! V témže měsíci jsem pak přemýšlela i nad nedoceněnou, nádhernou českou divokostí. Chcete být radši dopnutí až ke krku nebo si vyhrnout rukávy nad loket, dát ruce do kapes a žvýkat stéblo trávy? Ha? Podívat se na českou rozvrkočenost jinak než jako na nevkus a šlendrián je podle mě základem procesu českého krásnění, v nějž věřím a o nějž usiluji: člověk musí tomu, čím bytostně je, dát v prvé řadě hezké jméno! A pak tuto nově nabytou ctnost dovést k virtuozitě. Rozpomínala jsem se tehdy na všechny vůně, které jsou s to naši divokost vyjádřit. Nakonec jsem z nich v srpnu 2023 poskládala workshop na téma "Český rok čichem". Protože jsou všechny skupinové workshopy Synestesis promyšlené tak, aby jejich účastníci mohli mezi zkoumanými parfémy najít sebe sama, hledalo se i tentokrát. Volit mezi dvanácti vůněmi, jež jsou stejně pestré jako český rok, se ukázalo jako dobrá cesta. Česká duše se útěšně nadouvala a spokojeně plnila vlastní podstatou. A přece jsme s těmi, kdo měli možnost si k vůním přičichnout, nakonec vždycky hlesli: Je to krásné... Ale ne úplně české. A tak ve mně začalo pomalu růst přesvědčení, že český rok je ten správný rámec. Ale bude třeba ho naplnit opravdu českými vůněmi.

Duši totiž neobyčejně svědčí, splývá-li s přírodou. Být v lednu s lednem je výhrou, přestože nás svět přesvědčuje o pravém opaku. To si uvědomujeme hlavně tehdy, když s přírodou nesplýváme. Pozná se to tak, že se duše rozdvojí: jedna část tahá tu druhou za tmy z postele, peskuje ji, když neochotně žvýká skleníkové rajče, popohání ji, darmožroutku, aby ráno nad kávou úplně nezamrzla. Existovala by jarní únava, kdyby si člověk dopřál zimní oddech jako všichni živočichové? Myslím, že velká část našich problémů, jež máme sklon řešit komplexní léčbou duše i těla, plyne z prosté příčiny, že nejdeme s přírodou, ale proti ní. Trpíme z rozdvojení duše. Splývat s přírodou je přirozené, zdravé. Léčivé. Jen platí, že při splývání člověk není moc vidět. A to nás mate, protože svět nám říká, že být vidět je smyslem života.
Je tu však ještě něco jiného: krása. Česká krása. Česká lednová krása není krásou, jež by oslnila na první pohled. Sníh, který milosrdně překrývá proces rozkladu loňského života, dnes znají už jen Češi obývající vnější věnec českých hor, a tak se lednová zima stala škálou neutrálních tónů s občasným bílým oživením. Nasněží, sníh slehne a při oblevě se vpije do země. Trocha bílé, bláto, a tak pořád dokola. Lednová krása je smyslovým půstem, zkouškou odříkáním, počátkem na konci všeho. A přesto... Přesto je právě lednová prostota tím, co česká duše v lednu potřebuje. Je to jako přijet na pár dnů s malým zavazadlem do maringotky a uvědomit si, jak šťastný život může člověk vést, když si ponechá jen to podstatné. Český leden vlastně české duši pomáhá najít, co je pro ni nejdůležitější. Český rok začíná nalezením dostatku v nedostatku.
A tak je splývání s přírodou i cestou k sobě samému. Příležitostná střídmost patří k české zkušenosti a česká duše to ví. Ale protože je právě teď jako pohádkový hrdina s šátkem přes oči, kterým pětkrát otočily jezinky, hledá lednovou strohost v zážitcích, kde je inscenována. Odříká si daleko od odříkavé přírody, odříká si řízeně, odříká si za peníze. Je s podivem, jak to, co je jinak pokládáno za bezcenné, náhle získá hodnotu, pokud se na to přivěsí cedulka s cenou. Naše nevšímavost k vlastnímu bohatství je zarážející, vidím to na sobě každý den. A tak navrhuji oslavit český leden s tím málem, co nabízí, protože málo je přesně to, co česká duše potřebuje, aby se pustila do čehokoli kloudného. Věřte mi, mám to mnohokrát ověřeno.
Lednová paleta.
O lednu bychom mohli říct, že nevoní. Že by vlastně vůbec nemusel být. Je tak jaksi... prázdný. Ale právě tak začátky vypadají: jako nic, pod nímž čeká kyprá černozem. To všechno v sobě má i vůně ledna. Pojďme ji tedy prozkoumat, a pochopit, proč je pro českou duši tak důležitá.
Telátko v zimě... Lednové mládě má v sobě vždycky kus sotva narozeného slunečního boha: na pozadí nepřátelského chladu je křehčí než křehké, a přesto i právě proto životaschopnější než životaschopné, a tak i posvátnější než posvátné. Je Životem všemu navzdory.
To, co jste až dosud viděli na fotografiích, které jsme s mým mužem pořídili při lednových procházkách na Kladensku a v Lužických horách mezi Kamennou Horkou a Vlčí Horou, je leden zemitý. Je zkušeností odtávání sesedlého sněhu, těžknoucí země, vrcholícího tlení, které je oproti podzimnímu sladší, živočišnější, teplejší, protože ztratilo charakteristickou podzimní nahořklost mladých ořechů. Nahoře i dole jako by se rozlévalo mléko ředěné vodou a z prázdnoty spící přírody vystupují kadidlové tóny chladného kamene. Člověk se v lednové přírodě cítí jako duše na mši v protestantském kostele: černé lavice, kamenné sloupy, bílé zdi, oltář s tuhým ubrusem. A Slovo. Chrám ledna voní příkrostí chladu. A Slovo chlévem. Telátko za celý rok nevoní tak krásně jako v lednovém vzduchu s jeho eukalyptovou větrovostí. Zvířecí teplo je v zimě jako světlo sílící navzdory tmě.
Když už jsme u vůní pro českou duši, chtěl by takhle někdo vonět? Přesně takhle možná ne. Přesto si myslím, že v tomto základním akordu - v tomto kontrastu života a smrti - je podstata lednové vůně v podobě, v jaké ji pro českou duši hledám. Vlastně to chce jen více sněhu, více zimy. A jasné nebe. Tak se obrátí poměr černé a bílé, rozkladu a čistoty, zemité rozměklosti a krystalických vlastností zmrzlé vody. Tehdy se v české krajině rodí cosi nevýslovně krásného: vůně spanilosti, jež vzniká, potká-li se chlad a záře.


Jak voní česká spanilost? Budete se mi smát, ale já hledám její nejvyšší tóny u příkré čistoty mýdla s jelenem, u prkennosti na mraze schnoucích bílých cích. Spanilost má tváře ošlehané jalovcovými větvičkami a tělo prokrvené "tvrdou" zimní vodou jako čeští lednoví otužilci. Spanilost je jiskrně červánková jako červený grapefruit! Lednová zima však umí i něžně klást peří na peří a starostlivě kmínkům přihrnovat peřinku. Voní tak i jako miminka v závějích načechraných plen, jako dětské pudříky, heřmánková mast, jako modrá Nivea, která už sto let neoddělitelně patří k české čichové zkušenosti. A konečně bych spanilost spřátelila s telátky! My, Češi, potřebujeme grunt, a jemný závan stáje zespod vonné pyramidy nám bude připomínat, že nejsme v nebi, ale... doma! Jsme doma. A jaro je za dveřmi!
Chcete-li, přátelé, přispět k hledání lednové vůně pro českou duši, podělte se níže se svými postřehy, zážitky, vzpomínkami. Jak vám leden voní? S čím si leden spojujete? V čem vidíte jeho smysl v ročním plynutí? Inspirujme se navzájem! Chcete-li mít jistotu, že vám neunikne žádné přemýšlení nad českou duší, využijte níže možnosti přihlásit se k odběru novinek.
Já vnímám český leden, zejména ten ideální, mytologický, jako rozbřesk světa. Jako světlo, které náhle vyšlehne na sněhobílém horizontu, v prázdnotě Prvního dne. Jako Osvícení. Leden je Myšlenkou na Začátku všeho, která se rozezní jako štíhlé stříbrné polnice devíti andělských kúrů!
Ale zaplaťpánbůh i za břečku, za lednovou nouzi, za přírodu, v níž se člověk učí docenit, co má, a oželet, co nemá. To se pak snáze smíříte i s tím, že článek o lednu se vyloupne až... bůhvíkdy.
Doplnila bych k té prázdnotě: Připadá mi, že v lednu vše, co je povánočně nakynulé, uhyne a vymizí, octne se v popelnicích. Lednu ke konci dochází trpělivost, co pod sněhem a břečkou vyhnívalo, se během ledna úplně rozsype a obrátí v nic. A mně začne docházet trpělivost s tíží teplých oděvů. Taky vídám, že za mrazu (kdykoli během zimy) barvy ze "svých" objektů jakoby vlají, vzlínají, hlavně při špatném (čili běžném večerním) pouličním osvětlení. Představuji si, že se tím přibližují vůním...
mně ta zimní krajina baví velmi. Miluju nízké slavnostní poslunovratové slunce, ale i dny úplně pošmourné. A těžké zimní nebe. Víc než jiskřivý sníh mě baví jeho zbytky. A mráz. Připadá mi ta krajina taková slavnostní pokaždý.
Narodila jsem se začátkem ledna. Všechny vjemy a vůně popisované v článku přesně vystihují moje tovární nastavení. Aprílová poťouchlost, červnová smyslnost, říjnové barvy - to vše vnímám jako "zbytečný" luxus... Samozřejmě s nadsázkou 😉 Leden je podivný měsíc. Když člověk vyjde ven, ovane ho ledový vzduch, nad krajinou krouží vrány a nejraději by nebyl. Vždycky si vzpomenu na Markétu Lazarovou. A přesto. Oblékne se do neforemných hader a jde dělat, co je potřeba. A přesně takto minimalisticky vypadají i lednové vůně - teprve se rodí. Poté se na tohle přísné nic nabalují další, aby v dalších měsících vytryskla směsice tónů i pachů. Na vůni ledna si už nikdo nevzpomene.
V posledních lednových dnech jsem se toulala zimní mlhou podél zamrzlých břehů jihočeských rybníků, kde jsem vnímala tu těžko popsatelnou vůni, jakou má mrznoucí mlha a vzduch nad ledem mezi břehy. Když už nám v nižších polohách lednový vzduch nevoní sněhem, tak mi voní tímhle proměnlivým kouzlem vody, která se mění z mlhy v námrazu a zpátky.