březen 2025: české aleluja

Synestezie Osvícení

___

Miluji časosběrné dokumenty. Zázrak klíčení fazole. Kynutí malých cvalíků od porodu až k prvním culíkům. Zahrady měnící se od jara až do zimy. Nikdy jsem ale neviděla české nebe dvanáctkrát jinak. Nebe se samozřejmě proměňuje neustále. Ale pro každý měsíc v roce je charakteristická nějaká barevnost, od mléčně bílé přes celé spektrum šedých odstínů až po azurově modrou, také rozmanité tvary mraků přeskupující se podle přítomnosti nebo nepřítomnosti větru a samozřejmě různé formy srážek, počínaje dešťovými přes sněžné až po kroupy. Své dělá konečně a především světlo. Podle světla jeden intuitivně pozná, z jakého období roku pochází ten či onen snímek: je-li slunce stříbřité či zlaté, vysoké či nízké, ohraničené či rozpíjivé. V nebeském časosběrném dokumentu by tak byl březen blankytně, oslnivě křišťálový. V březnu jako by se nebe rozpínalo a ve vzduchu bylo nejvíc vzduchu za celý rok. Březen prudce zvětšuje objem a oranžoví za víčky.

Březnová jednoduchost. Foto zde a níže Irena Kozelská pro Českou duši.

V březnu už je totiž vše loňské stráveno. Najednou je všude spousta místa. Březen působí jako pečlivě uklizená zahrada, kde někdo shrabal trávníky do úhledných obdélníků, křoviny vyčistil od suchého listí a borovice zbavil posledního zrnka prachu. Nebe tak tvoří největší z několika jasně ohraničených barevných ploch. Březnová krajina je jako zeď s graffiti o čtyřech odstínech: azurové, khaki, jehličnatě zelené a šedohnědé. Mimochodem úchvatná paleta, která nám, Čechům, mimořádně sluší. Co jiného by nám taky mělo slušet, když vyrůstáme z této krajiny. Protože však uklizená domácnost jisté duše z duše dráždí, zdivočelé vody do toho rozpustile hází prasátka a ptáčci se cvrlikavě pošťuchují.

My, Češi, jsme z velké části spokojení neznabozi, ale je tu něco, čemu se upřímně, oddaně klaníme: Světlo. Klaníme se mu při zimním slunovratu, v čase Vánoc, kdy se Světlo ve tmě vrací, a potom o jarní rovnodennosti, kdy krajinu zaplavuje jako chrámovou loď skrze skleněné vitráže v blankytně modré, olivové, smaragdové a plavě zlaté. Tyto dva okamžiky v astronomickém kalendáři pohnou i duchovně nejzhýralejším z Čechů: jsou to dva Začátky. Začátek života pod zemí. A Začátek života nad zemí. Směs doznívání zimního smyslového půstu a času Začátku s jeho náhlým přívalem světla tak nepůsobí nic menšího než Osvícení: ryzí březnovou Radost. České Aleluja.

Březnové světlo. Člověk chtě nechtě spíná ruce, klopí zrak a přikleká k zemi pozdravit první stébla trávy. Jarní klanění březnovým nebesům.

Jak bude březen vonět v cyklu dvanácti vůní pro českou duši? Jaké vonné tóny vystihují sestup vod a březost půdy? Probuzenou mízu v kořenech a první výbuchy pupenů? Téměř horskou ryzost vzduchu a tříštění světla v kalužích?

Když začnu celou stavbu skládat od základových tónů, cítím, že březen si žádá v hloubkách teplou, kyprou, nasládlou zemitost, do níž se snadno otiskují stopy - třeba pačuli, které voní jako prach z loňského listí, vláčnost větvičníku a špetku hřebíčku, který voní rzí. Základu je třeba jen tolik, abychom z vůně cítili závan jarní tělesnosti, ale dál se nad ní vznášeli jako průzračný jarní vzduch. Co ovšem pak? Jak vyjádřit vůní něco, co vůni ještě nemá?

Já se v takových časech snažím vystihnout emoci. Co je emocí března? Pro mě je jí uchvácení krajinou rozloženou na čtyři živly: opojení vodami, zemí, vzdušností a ohněm světla. Je jí pocit náhlého rozprostření, neohraničenosti, nadechnutí do celého těla. Březen vyvolává tichou euforii ze svobody nebo spíš z osvobození. Temno je za námi, co mělo být odloženo, je odloženo, zbývá nahé nic. Záře březnového nebe. Záře březnového nebe přináší Osvícení a Osvícení Chválu: to nic je Nic. Nic a Všechno.

Jakmile mám emoci a obraz, vím, že si poradím s pomocí synestezie. Synestezie je všesmyslová harmonie, jež provází každý okamžik cyklického plynutí. A tak má svoji synestezii i březnový vzduch: nějak vypadá, chutná, zní, nějaký je na omak.

Březnové graffiti. Vždy jen dvě, nanejvýš tři barvy vedle sebe.

Co spojuje všechny smyslové vjemy tohoto okamžiku je čerstvost, průzračnost a zářivost. Chlad, lehkost a jas. A to už jsme u třech os, jimiž se analyzují barvy. Nemá snad obloha v březnu svěží, světlý, oslnivý odstín?

Vlastnosti barevných tónů. A také esence března všemi smysly. Synestezie ukazuje, že ať už ze svazku smyslových vjemů vyjmeme kterýkoli, bude mít souladné vlastnosti s ostatními. Synestezie je superharmonie. Nejen harmonie zvuků na jedné straně či vůní na straně druhé, ale všech smyslových projevů zároveň. Synestezie je přírodě vlastní. Příroda je Superharmonií. Irena Kozelská pro Českou duši.

Stejně jako barevnost březnových nebes tak na nás působí i jejich zvuk v podobě ptačího švitoření. A stejně se nebe jeví i na omak: jako umyté okno, za nímž svítí slunce. A kdyby byl březnový vzduch pokrmem, chutnal by svěže, lehce a řízně, třeba jako borůvková pěna s vrstvičkou namodralého želé a mátovými lístky. I vůni tak musí mít březen chladnou, lehkou a zářivou. A to už můžeme rozmarně vybírat jeho vonné tóny. Základ března už máme. V srdci by tak mohl mít třeba pikantní koriandr se svíravou vůní zrnek loňských jablíček a růžové dřevo, jež voní vlahostí ve vzduchu rozprášené růžové vody a vrbovými proutky svlečenými z kůry. A v hlavě cítím růžový pepř a růžový grapefruit. Něco, co má lesk, příkrost a oslnivost, a přitom zůstává jásavě nehmotné.

Vlevo loňská krása, uprostřed věčnost stromů, vpravo první letošní tráva. Aleluja!

Březen přináší zvláštní, hluboké uspokojení, zdánlivě z ničeho. Vidím teď ten pocit den za dnem ve výrazu lidí, s nimiž se míjím na procházce. Stojí na lávce z Tróje na Císařský ostrov a dívají se na řeku. Sedí ve Stromovce opřeni o strom s očima zavřenýma proti slunci. Jdou a cestou pohladí strom. Ve skutečnosti je za tím právě ono Nic, z něhož pochází Všechno.

Březnové Světlo.