duben 2025: české boubelato

Přichází čas vůní

___

Často mě upřímně nadchne, s jakými výtvory přijdou děti z mateřské školy. Nemyslím tím, jak podařenými vzhledem k jejich věku nebo jak úsměvnými pro oko dospělého. Mám na mysli techniku. Fascinuje mě, co všechno se dá k tvoření použít a jak prostým postupem lze, pokud je nápaditý, dosáhnout opravdu kouzelného, autentického efektu. Když jsem dnes kolem poledne míjela otevřená okna školky při vstupu do pražské Stromovky, napadlo mě tak, jak by asi pětileté dítě nakreslilo duben.

Všechno se měkce rozpíná a puntíkatě okrouhlí. I my bychom měli. Hezky zabrat všechno místo, kam duše dosáhne. Foto zde a níže Irena Kozelská pro Českou duši.

Co je na dětském tvoření - nebo spíš, všechna čest, na nápadech učitelů - úžasné, je schopnost zkratky: umění vystihnout podstatu zachycovaného jevu, tak aby postup zvládlo i dítě a rodič úspěšně rozpoznal. Protože to je samozřejmě součást hry. Tvoření s dětmi může být proto velice moudré a učit děti vidět to, co je doopravdy důležité. Dětské pojetí krokodýla tak lze mnohdy přirovnat bez nadsázky k dobře zpracovanému logu.

Kdybych dostala za úkol vymyslet techniku přiměřenou dětským dovednostem, jež by vyjádřila osobitou krásu českého dubna, myslím, že bychom si - prckové a já - vzali čtvrtku papíru, vytvořili bychom na ní vodou tři různě velké, překrývající se skvrny, a dokud by byly vlhké, dělali bychom do nich štětcem tečky. Představujete si tu krásu se mnou? Abychom věděli, jakou barvu použít, chvilku bychom pozorovali stromy ve Stromovce. Tak bychom zjistili, že budeme potřebovat narůžovělou na kvetoucí stromy. Žlutozelenou na mladé listí. A žlutou na světlo prosvítající větvemi. Jeden kruh by mohl být tečkovaný růžovou, druhý zelenou a třetí střídavě oběma tóny, protože přesně tak stromy v dubnu vypadají. Až by kruhové tvary uschly, udělali bychom přes ně znovu menší tečky vodou, hlavně po obvodu velkých kruhů. A do nich bychom znovu kaňkali týmiž barvami. Pak už bychom jen pod každou korunou stromu umělecky naznačili hnědou kmen. A v posledním kole navlhčili to místo, kam dotečkujeme kypící dubnový trávník. Doufám, že si dílo představujete s rodičovskou uznalostí a vnímáte jeho nápadnou podobnost s chvějivou úchvatností impresionismu.

Antonín Slavíček, Slunce v lese (1904) a Kvetoucí sad na Okoři (1894-1895). Šipku k posunu obrazu najdete s trochou detektivního úsilí vpravo mezi stromy. Vyobrazení via Pinterest.

Protože přesně takový český duben je. Duben kyne neskutečnou rychlostí, a co kyne, spěje ke své maximální okrouhlosti, rozpíná se do stran, až praskají švy a odstřelují knoflíky, a postupně vyplňuje všechna místa vznikající koule. Duben je proto okrouhlý, měkký a natřesený jako duchna. V dubnu povstává české boubelato. A po měsících skoupých na vůně přichází vonný hodokvas.

Pojďme si ji tedy poskládat. Vůni dubnové boubelatosti. Jak možná víte, tvořím totiž právě vůně českého cyklického času: celkem dvanáct, jako je dvanáct měsíců. A nad čím bych přemýšlela v dubnu než nad dubnem. Začala jsem už loni a letos práci zase o kousek posunula. Jaký tedy bude?

Oblaka. Nahoře, níž, ještě níž. Ale stále oblaka. Oblaka se vznášejí, přeskupují, plují. Vůně českého dubna tak nebude mít ukotvenost.

V prvé řadě bude plout. Bude se pohupovat, vzdouvat a vznášet. V praxi to znamená, že nebude mít výraznější základové tóny, zkrátka nic, co s sebou nese náznak tíhy. Skládám tak vůni převážně ze dvou vrstev, první a druhé fáze vonného vývoje: hlavy a srdce. Zatímco zimní měsíce a doba předjaří nemají výrazný vonný profil ani jednoznačné vonné dominanty, v dubnu se začne vzduch vůněmi rychle plnit a co se týče ikonických tónů, člověk neví, co si vybrat dřív. Mladou trávu? Nektar z hluchavek? Medové narcisy? A tak volím to, co jako dominantu vidí oko: dubnovou boubelatost. Překrásnou, něžnou, pudrovou vůni kvetoucích ovocných stromů. Jak na ni?

Střemcha obecná. Jedna z mnoha slivoní v české přírodě. V keřovité formě dorůstá výšky asi dvou metrů, ve stromové téměř patnácti. Pětičetné květy jsou uspořádány do válcovitých hroznovitých květenství. České botanické názvosloví by si mimochodem zasloužilo zvláštní článek, jako hold rostlinným básníkům!

Vonné tóny se dají studovat dvojím způsobem. Bezúsilně. A prací. Zíráním do blba a usilovným šrotováním. Synteticky a analyticky. Obě metody se vhodně doplňují, jako ostatně všechny protiklady. Začněme tedy tou na první pohled méně příjemnou.

Nosím v hlavě mapu, kterou vidíte níže. Vytvořila jsem ji před lety za účelem uspořádání parfémů a snadné, intuitivní komunikace se svými zákazníky. Časem jsem přišla na to, že umožňuje stejně dobře zařadit parfémy a vonné tóny jako analyzovat dílčí vlastnosti, tzv. fasety, přirozených vůní. Když tedy v přírodě zkoumám vůni čehokoli, jdu ve své mysli okolo kruhu a kladu si otázku, má-li vůně ten či onen aspekt. A pokud ano, čemu se nejspíše podobá. Na mapě níže můžete vidět rozbor vůně kvetoucího ovocného stromu. Zvažovala jsem hned několik druhů - divoce rostoucí jabloň lesní (Malus silvestris), slivoň mirabelku (Prunus domestica), višeň tureckou (Prunus mahaleb). Ovšem zdaleka nejprobarvenější, nejvrstevnatější, nejcharakterističtější vůni má střemcha obecná (Prunus padus), o níž, navzdory málo známému názvu, zakopnete v přírodě i ve městě, abych tak řekla, na každém rohu.

Mapa vůně kvetoucích ovocných stromů Irena Kozelská pro Českou duši.

Z mapy si ovšem sotva uděláte představu, jak střemcha vlastně voní. Rozklad na součástky o celku nic moc neřekne. A proto je tu ona už zmiňovaná první metoda: syntetické uchopení vůně, k němuž dojdete nejsnáze při žvýkání stébla trávy, mžourání do slunce a chytání lelků. Zkrátka při zírání do blba. Tehdy vám z neznámých míst přijde obraz, vzpomínka, starší čichový zážitek, jenž zcela obsáhne nejryzejší podstatu oné dubnové krásy.

A tou je vůně plesnivějících jahod. Nebo ještě lépe vůně plesnivějícího jahodového kompotu.

Na tomto místě si nejspíš kladete otázku, jak plánuji strhnout zákazníky pro vůní jahodové plísně. Byl by to jistě odvážný, extravagantní čin. Nejsem si však jistá, nakolik je na něj svět připraven. Byla by však ohromná škoda odsoudit předsudečně vůni všeho, co nám oko zakazuje pozřít. Jahody voní zdaleka nejvelkolepěji od chvíle, kdy se na nich objeví mechový porost v barvě měděnky. Tehdy dosahují maximální sladkosti, jež kontrastuje s přetrvávající kyselkavou šťavnatostí, a navíc se stávají pro čich v náznaku kořenitě pikantními a konečně lehounce, sametově zemitými díky přítomnosti plísně. A to vše je v kompotu ještě umocněno. Vůně se stává měkkou, oblou, podivuhodně hmotnou a vzdušnou zároveň a díky plísni pudrovou, včetně oné lehce zatuchlé špičky, jež je pro vše, co odchází do podsvětní říše, tak typická. Je to jedním slovem úchvatný čichový zážitek, jenž znovu potvrzuje, že není skutečné krásy bez špetky ošklivosti. Krásné je to, co je celé.

Přivřete oči a uvidíte je: dubnové skvrny, tečky, puntíky. Právě tak se smyslům jeví dubnová načechranost, zčeřenost a mihotání.

Český duben má v sobě rozprostřenost, načepýřenost a teplo ptáčka, co si jako volně navinuté klubko hoví v košíku.

Tak, ptáčku, rozpínej se a sil!

A až už nebudeš mít místo, leť!