Odpovíte?
___

Před pár týdny jsme se s rodiči mého muže procházeli po pražském Vyšehradě. Právě v okamžiku, kdy jsme podél východní zdi vyšehradského hřbitova sestupovali k hlavní bráně, se jako velikánská, starodávná hračka rozezněla zvonkohra baziliky svatého Petra a Pavla. Čtyři kovově duté, nepřesné tóny. Odkud já tu melodii znám? Náhlé, hluboké pohnutí, prudký vír obrazů! Najednou jsem jednou nohou ve vlaku a druhou na nástupišti, přijíždím i odjíždím. Odkud? Kam? Nemůžu se dočkat, nikam se mi nechce. Takhle přece ohlašují příjezdy vlaků na Hlavním nádraží v Praze! Vzápětí neochotně kroužím utěrkou po talíři. Je mi patnáct, v kuchyni hraje rádio a tatínek pronáší obvyklé výchovné lamento o tom, jak on by byl rád, kdyby nějakého tatínka měl a mohl mu pomáhat s nádobím. Obraz překrývá obraz, kroužím utěrkou po talíři, tatínka už dávno nemám, srdce se mi najednou sevře, jako by ta zpráva přišla právě teď, a celým tělem, celou svou duší mu tak musím dát za pravdu. Co slyším z kostelní věže, je přece znělka Československého rozhlasu! Najednou mi hlavou běží praskající filmové záznamy, lidé nalepení uchem na rádio. Sequensův Atentát. Seriál Byl jednou jeden dům: je osmatřicátý, demobilizace! Chlapi v tílcích třískají z bezmoci nábytkem. A pak v posledním díle znovu táž melodie. Je pětačtyřicátý a vlna jde prudce vzhůru! To je přece Smetanův Vyšehrad! Pražské jaro! Vidím Čechy, jak stojí na Václaváku mezi tanky, jako by jim stěhováci nanosili do obýváku cizí nábytek. Střih, a kamera sleduje vlnivý pohyb českých filharmoniků. Pražské jaro! Má vlast! Záhada vstupenek, co jsou pravidelně vyprodané dřív, než začne předprodej! Darebáci! Alelujaaaaa! Nahoru, dolů, nahoru, dolů. Nahoru! Jako bych slyšela osudové hlášení pro český národ! Volání české duše!
Tohle nic na světě nenahradí. To zhuštění smyslu, paměti. Sílu emocí. Co je naše, s sebou vždycky ponese nekonečně víc, než to, co naše není. Vejčité sedačky v červených tramvajích, barevné značení turistických tras, jiskrnost vltavínů. Ten pocit bezpečí a úsměv dovnitř, když tramvaj náhle přibrzdí, a půlky spolehlivě sklouznou zpátky do důlku! Veselé zakopkání malých nožek o soklík sedačky se žraločími žábrami! Vzrušení z nalézání cesty uprostřed labyrintu pískovců a borovic. Přemýšlení nad časem před českým časem, kdy došlo k pádu záhadného asteroidu, který způsobil roztavení hornin, jež se rozprskly kolem kráteru v podobě dolíčkatých kapek zeleného skla. Leží tu téměř patnáct milionů let! Patnáct milionů na prstě!
Nejsou to jen věci. Není to jen sedačka, jen melodie, jen značka, jen kamínek. Nejsou to jen slova: "Jezero hladké v křovích stinných / zvučelo temně tajný bol, / břeh je objímal kol a kol." Je to vnitřní požár, když máte ta slova v sedmnácti vydrmolit před třídou jako nestravitelné jídlo. A pak ten den, kdy člověk náhle s ohromením pocítí jejich lahodnou chuť a u srdce ho píchne. Je to všechno, co v sobě ty věci nesou. Co jsme s nimi prožili. Co díky nim sdílíme. Všechno, čím jsou a co udělaly z nás.

Jmenuji se Irena Kozelská a zabývám se parfumérstvím a vonnou kulturou. Od roku 2018 vám formou projektu Synestesis pomáhám najít vůni vaší duše: vaši vonnou identitu. Jakmile však přijde na českou duši, nemám v rukou vlastně... nic. Chtěla bych vám ve vůni předat podobné bohatství: českou krásu naplněnou českým smyslem, vyjádření naší svébytnosti, svéráznosti. Ale nic takového jsem nenašla, přestože to usilovně hledám. Jak je to možné?
Na světě je dnes téměř sto tisíc parfémů. Zkuste v takovém kvantu najít sebe sama! Když jsem tedy přemýšlela, kým v tom širém světě vůní budu, došlo mi, že nejvíc v něm chybí průvodce s mapou. A tak jsem sestavila ucelenou kolekci asi tří set parfémů, s nimiž dnes pracuji, a spolehlivou metodu, jak vás jimi provést tak, abychom společně našli ten pravý: překlad vaší duše do vůně. Parfém, ať už jakékoli provenience, však vychází z francouzské tradice. Nosíme-li parfém, bereme na sebe chtě nechtě francouzskou identitu. A uvážíme-li, že parfém je naším sublimovaným pachem, a pach zase nejbytostnějším vyjádřením vlastní totožnosti, není to vůbec zjištění malicherné.
A tak jsem s velkým překvapením zjistila, že ve světě, který parfémy překypuje, něco chybí.
Vůně pro českou duši.
Možná si říkáte, proč by vás to mělo trápit. Až do této chvíle jste si to nejspíš vůbec neuvědomovali. Myslím, že mnoho Čechů to nebude trápit ani tehdy, když se o tom něco dozví. My, Češi, jsme totiž zvyklí dávat cizímu přednost před vlastním. Obvykle totiž cizímu přikládáme větší hodnotu. U parfémů prakticky není možnost volit mezi českým a francouzským. Ale tam, kde možnost je, vítězí častěji to cizí, zejména pak, jde-li o krásu: a tak obdivujeme korejskou pleť, kultivujeme francouzskou eleganci, obklopujeme se skandinávským designem. My, Češi, se totiž krásní nevidíme. Nevypadat jako Čech nebo Češka je u nás kompliment. A je to tak běžné, že můžeme mít pocit, že nám takto v životě nic nechybí. Dokud se člověk někde nesetká s ryzím projevem národní identity...

Loni jsem se koncem léta ocitla dílem okolností na bretaňském pohřbu. Zemřela sousedka rodičů mého muže. Stará, laskavá paní, kterou měli lidé rádi. Obřad, který se odehrával v katolickém kostele v Plouvienu, mě hluboce zasáhl. Nejen proto, jak uspořádaný, propracovaný, duchovně bohatý byl, přestože Bretaňci jsou vůči církvi podobně zdrženliví jako my. Kontinuita pohřbívání v Bretani nebyla přetržena jako u nás, a tak jako by Bretaňci zcela samozřejmě věděli, co je kdy třeba udělat. Obřad běžel jako hladce zvládnutá choreografie, kde se v hlubokém klidu a úctě průběžně tvoří formace různých velikostí a koordinovaně pohybují vždy správným směrem. Co mnou však pohnulo nejvíc, byl moment, kdy šestice mužů vnášela do hlavní kostelní lodi rakev za zvuku binioù. Tradičních bretaňských dud. Bretaňci jsou totiž Keltové a spojuje je pohnutý osud: v minulém století byli prakticky za jedinou generaci připraveni o vlastní jazyk. "Vous êtes des ploucs," slýchaly děti, když ve škole promluvily bretonsky. "Jste vidláci." Zahanbováním lze člověka připravit o něho samého. Nebo jeho identitu stonásobně posílit. Těžko vám tak zprostředkuji, jak opravdový, niterný, neokázale vznešený pocit sounáležitosti může navodit jediný nástroj rezonující pod vysokou kostelní klenbou. Všichni ale víme, jak zejména v časech tíže duše volá právě po sounáležitosti! A tak jsem cítila hlubokou sounáležitost s truchlícími Bretaňci. A neméně hlubokou lítost, že my, Češi, se takto českou krásou vyživit neumíme. Jako bychom zapomněli, jak mocný pocit to je být se svými. Obzvlášť, když právě nic nevyhráváme.
Tu lítost jsem tehdy už dobře znala. Vlastně ji vnímám už přinejmenším deset let. Velmi živě si pamatuji, jak jdu na jaře roku 2016 se svým kamarádem Jirkou z Mikulova do Pavlova a říkám mu, že bych chtěla "dělat to, co dělá Chanel". Věřte nevěřte, nešlo mi o luxus, o francouzskost, a dokonce ani o parfémy. Měla jsem na mysli iniciativu Métiers d'art, "Umělecká řemesla". Péči o kulturní dědictví. Dílny Chanel touto cestou spolupracují s externími tvůrci a každý rok společně vytvářejí kolekci inspirovanou konkrétní řemeslnou tradicí. Fascinovalo mě, že někde žije tradiční užité umění jinde než v muzejní expozici: že je tím, čím je, uměním, jež je užíváno, uměním, které žije. Okouzlovalo mě, že jsou ty věci vnímány jako stavební kameny vyššího celku, jako buňky v organismu, jako nástroje v symfonickém orchestru. Že je někde někdo schopen vidět jejich potenciál a vtělením do širšího díla jej naplnit. To není nic jiného, než co jsem po letech viděla na onom keltském pohřbu: žitá tradice vyjadřující národní identitu. To jsou ty čtyři tóny Smetanova Vyšehradu! I my jsme takto obklopeni krásou! Ale neobracíme se k ní vědomě. Nevidíme v ní vlastní, nezastupitelné bohatství, nepečujeme o ni a nerozvíjíme ji! A tak se bohužel připravujeme o nenahraditelný zdroj síly: o pocit soudržnosti, který duše čerpá z upřímného vztahu k vlastní kultuře.

Uplynulo deset let, a já vím, co chci i co nechci. Nechci se už jen s lítostí dívat na skotské tkalce, jak s láskou vysvětlují, jak do tartanů vetkávají skotské vrchy a kvetoucí vřes. Nechci jen pasivně sledovat, kolik krásy a smyslu jsou Britové schopni vložit do královské korunovace, s jakou úctou k minulosti a tvořivou odvahou Francouzi obnovují každou kliku a výklenek ve znovuotevřené katedrále Notre-Dame. Chci svými prostředky přispět k tomu, abychom prožívali totéž! Mým nástrojem jsou vůně, a tak udělám, co je v mých silách, abychom ve světě vůní měli co sdílet, čím se vyživit. Abychom se uviděli krásní.
Věřím, že česká duše patří do české krajiny. Kam jinam by patřila? V české duši je česká krajina a v české krajině česká duše. A tak chci v prvé řadě obrátit pozornost k českému vonnému bohatství. A že je co slavit! Červánkově oslnivou vůni lednové jinovatky. Červnovou cestu slávy zlatou branou lipových stromořadí. Melancholickou jablečnost českého října. Chci, abychom docenili vonnou krásu nejprostších věcí: bramborových slupek, zmoklé černozemě. Českého chleba! Chléb je grunt, a kdo nemá základy, nemá z čeho růst! Zároveň si z celého srdce přeji vytvořit cyklus dvanácti vůní pro českou duši. Česká duše má totiž přinejmenším tolik podob, co česká krajina v měnícím se roce! Se zkoumáním našeho vonného bohatství začnu hned. Na tomto blogu. S představováním vůní za pár měsíců.
Vonným bohatstvím v širším smyslu slova - parfémy, vývojem parfumérství, vonnou kulturou - se zabývám už mnoho let, a tak vím, co zvládnu, i co nezvládnu. V parfumérství ve smyslu vlastní tvorby jsem ale začátečníkem a... nevím. Mnoho věcí dělám poprvé, mnoho věcí se teprve poprvé udělat chystám. Mnoho věcí neumím. A i kdybych je uměla, všechno sama nezvládnu. A tak vás volám. Volám duše, které touží žít českou krásou. Volám duše, které českou krásu tvoří. Volám ty, kterým česká duše leží na srdci!
Možná, že co mám já, vy postrádáte. Že co máte vy, chybí mě. Možná se právě cítíte jako já: jako lednový pupen napěchovaný myšlenkami, nápady, touhou a s perem v ruce se kroutíte nad čistým listem. Straší vás bílá tma, prázdno pod nohama, hrůza z utonutí. Horror vacui! V prvním tempu je tolik smrti! Když něco začíná, je člověk tak křehký - jako by neměl... nic. Dojít až k "nic" ale trvá roky přemýšlení a měsíce práce, kterou málokdo vidí. Dojít až k "nic" může stát člověka... všechno!
Aby se ale z ničeho stalo něco, musí už někde všechno být.
Věřte, že celé české jaro se teď mačká pod zemí. I vaše jaro se tam mačká.
A tak vás volám. Vytáhněme obrazy zpoza křesel, básně ze šuplíků. Vetkejme do českých tkanin české vrchy a českou mateřídoušku, vraťme českou krásu českým obřadům. Dejme dětem česká jména, dejme česká jména českým projektům. Věcí, jež nesou naší péčí českou identitu, se u nás nedostává. Být Čechem, dělat něco pro Čechy, nést českou myšlenku je dnes ta nejnepravděpodobnější věc! Lámeme si hlavu nad tím, jak se odlišit. Buďme Češi! Buďme tím, čím jsme! Přemýšlíme, jak dobýt globální trh s osmi miliardami zákazníků. Mysleme na deset milionů Čechů! Buďme sami pro sebe na prvním místě! Pomozte mi tak oslavit české vonné bohatství! Jsme sčichalejší, než si myslíme! Napište mi, jaké české vůně milujete, co u vás kdy roste, kvete, co byste mi mohli ukázat. Tvoříte-li českou duší pro českou duši, dejte mi vědět, jak voní vaše práce, pozvěte mě do své dílny, zahrady, stáje, pozvěte mě ke sklářské peci, ke sklizni obilí, k lisům na jablka! Český svět nádherně voní! Tvoříte-li vůně s českou duší, ozvěte se mi! O několika vzácných vlaštovkách vím a těším se, až vám o nich povím. Třeba je nás víc! Jdete-li se mnou delší čas, víte, že nehmotné, neviditelné vůně zhmotňuji souladnými objekty, které vidět je: oblékám je, vyjadřuji šperky, překládám krásou pro všechny smysly. Chci, aby na těchto stránkách byly české vůně vyjádřeny dílem českých tvůrců a dílo českých tvůrců českými vůněmi. Pomozte mi je najít! Uctěme společně českou krásu! Buďme krásní česky!

Českost nemusíme vynalézat, nemusíme vymýšlet českou duši, identita JE. Ale je-li pro nás zdrojem slabosti či síly, záleží na tom, v jakém světle ji VIDÍME. Pomozte tak dobrým českým věcem, aby byly vidět. Podpořte svým zájmem české projekty. Přihlaste se vpravo níže k odběru novinek tohoto blogu. Sdílejte tuto výzvu, sdílejte podobné příspěvky. Připojte se do facebookové skupiny Česká duše, sledujte instagramový účet téhož jména, propojme se na Linkedinu. Dejte českým projektům prostor v médiích. Pozvěte mě do svého podcastu nebo, nemáte-li k vůním vztah, pozvěte někoho, kdo tvoří českým srdcem pro Čechy. Zanechte níže komentář. Zanechte komentář na sociálních sítích. Vyjádřete se k tomu, co dělám, co děláte, buďte upřímní a kritizujte konstruktivně. Ukažme, co máme za křesly a v šuplících. Důvěřujme jaru, které se mačká pod zemí. Jsme stavebními kameny vyššího celku, buňkami většího organismu, nástroji v orchestru! Děláme toho strašně moc! Jsme pracovitý národ! Ale co děláme, můžeme dělat i jinak. Ne dělat víc. Ale víc pro sebe. Národ sobě!
Toto je platforma k uctění české vonné krásy. České krásy. Prostor ke sdílení naší českosti prostřednictvím vůní. Jste srdečně zváni, vítáni! Potřebuji vás! Jeden člověk má síly jednoho člověka. Ale česká krása je nezměrná a zaslouží si naši pozornost!
A tak vás volám, české duše.
Odpovíte?
Milá Ireno, s každým Vaším slovem cítím, jak se moje duše propojuje s Vaší vizí. Česká krajina a duše jsou jako dvě nerozlučné sestry- jedna bez druhé by nemohla dýchat. Tak jako Vy cítíte vůně lednové jinovatky a lipových alejí, i já v sobě nosím vonné esence vzpomínek na maminčin nedělní oběd, na prabiččinu zahradu plnou slepičinců, na tatínkovo auto vonící dálkami. Tyto vůně nejsou jen momenty v čase, jsou to pilíře mého bytí, jsou to kořeny, z nichž vyrůstám. Vaše výzva ve mně rezonuje jako ozvěna starých příběhů těch, kteří poctivě pracovali a nikdy nezahořkli, i když jim bylo všechno vzato. Myslím při tom často na rodinu Bezděkových z Kobylí- nenápadné hrdiny ryzího češství, kteří svou nezištnou prací a…
Nádherný projekt! A tak důležitý v téhle době.
Juchů jupí, to nás čekají radostné objevy!!!
Krásná myšlenka, Ireno! Připojuji se.
Moc držím pěsti a přidávám se!