světlo kolem tváře

O českém skle, pomíjivosti bižuterie a věčnosti světla

___

Kdybych měla jmenovat tři nej české kultury - něco, v čem Češi neobyčejně vynikají, a svět to kupodivu ví -, položila bych na stůl tři trumfy.

Českou hudbu.

České pivo.

A české sklo.

V hloubi duše cítím, že tyto tři vysoké karty naší krásné, svérázné kultury spolu niterně souvisejí. Jako by měly stejnou podstatu, jako by slavily totéž: naši lásku ke světlu. Smetanova Vltava je zhudebněným světlem vod, jednou hladce plynoucím s proudem, jindy mihotavě třpytivým a jindy zase příkře blýskajícím. Skrze pozvednuté půllitry s jantarovým mokem Češi bezpečně zkoumají stav slunce. A sklo, kromě toho, že dává pivu tvar, je vlastně vodou zbavenou tekutosti. Teče jen roztavené, ale tekutý vzhled si zachovává i po nabytí pevného tvaru. A protože nic světlu nesvědčí tolik, jako setkání s vodou, která jeho efekt ještě mnohonásobně umocňuje, české sklo je hotovou chválou světla. Zejména toho březnového, které má v sobě blankytnou oslnivost, vzdušnou, křišťálovou ryzost a jiskrně zelený lesk mladých pupenů.

Muzeum skla a bižuterie v Jablonci nad Nisou, z výstavy 3x Kopřiva. Skleněné objekty Karolíny Kopřivové a dvou Pavlů Kopřivových, staršího a mladšího. Světlo a voda v jednom, tu hladce plynoucí s proudem, tu mihotavě třpytivé či příkře blýskající. Zhmotněná Smetanova Vltava! Foto Tanguy Calvez pro Českou duši.

Proč ovšem zkoumat sklo na blogu věnovaném české duši a české kráse? Proč se sklu věnovat v projektu, který hledá českost ve vůních a oblékání? Protože sklo se dá i obléct! Vlastně platí, že díky sklu může být žena, jak krásně napsal Jaroslav Seifert o Praze, "světlem oděná". A co říct o ženě krásnějšího, než že má jiskru v očích, jas ve tváři - prostě že září? Pojďme tedy po stopách skla jako ozdoby. Pojďme po stopách zářivosti českých žen. Pojďme přijít na kloub tomu, jak nosit české sklo, abychom zářily jako světlo, co se potká s vodou.

Kde se vzalo sklo?

Nepředbíhejme však. Jako musel Bůh světlo nejprve stvořit, začneme i my tím, jak sklo vlastně vzniklo. Na začátku dějin skla stojí člověk, malý bůh, který potřebuje pevnou, čirou hmotu podobnou průsvitným minerálům, aby to, čeho se mu v přírodě nedostávalo, nahradil tím, co si dokázal vytvořit sám.

Sklo je amorfní, jinými slovy nekrystalická pevná látka vyznačující se tvrdostí, křehkostí a průhledností. Vyrábí se tavením křemičitého písku s přísadou uhličitanu draselného - tzv. potaše - a následným rychlým zchlazením taveniny. Výroba skla je procesem metamorfózy sypké, matné hmoty v materii pevnou a průsvitnou. A k této změně dochází v ohni. Tak se sklářství stalo, vedle kovářství a jiných řemesel, jež s pomocí ohně proměňovala přirozené vlastnosti látek, světem zahaleným tajemstvím a také uměním, jež zejména z pohledu křesťanské mentality vězelo stále jednou nohou v říši pána ohně - ďábla. Sklo patřilo svou podstatou do světa alchymistů.

Člověk a jeho touha se zdobit. Dělat se krásnějším. Kde asi hledal inspiraci? Nejspíš tamtéž jako dnes: na orosených pavučinách, mezi stébly trávy, všude, kde voda perlí - kde se rodí vodní perly. A setkáním se světlem také vodní diamanty. Foto via Pinterest.

Princip výroby skla objevili obyvatelé Blízkého východu a východního Středomoří před pěti tisíci lety. Mezi nejstarší skleněné výrobky patřily právě korálky, jež byly díky výměnnému obchodu známy už v době bronzové i ve střední Evropě. Zpočátku bylo sklo nečisté a užívalo se na výrobu ozdob a drobných nádobek na vonné oleje. Vůně a sklo jdou zkrátka dějinami ruku v ruce. Sklo přitom nahrazovalo méně dostupné sklo přírodní - zejména černý obsidián - a také čiré minerály, především zelený beryl a bezbarvý křišťál.

Výrobou dutého skla proslul ve druhém tisíciletí před naším letopočtem starověký Egypt. Výrobu skleněných nádob usnadnil posléze vynález sklářské píšťaly v 1. století před naším letopočtem, tradičně připisovaný obyvatelům dnešní Sýrie. Foukané sklo se pak rozšířilo po celém Středomoří, Blízkém východě a římských provinciích v Západní Evropě.

Od skla k českému křišťálu

Počátky českého sklářství sahají do konce 13. století. Umění výroby skla se rozšířilo zejména na území Lužických hor, kde byl jak dostatek lesů poskytujících dřevo na palivo pro sklářské pece, tak i naleziště křemene pro zpracování na skelnou hmotu. Největšího věhlasu však české sklo dosáhlo na konci 16. století. Ve dvou následujících stoletích pak české země toto řemeslné odvětví zcela ovládly.

České sklo pozdního středověku, pro svůj zelený tón zvané "lesní". Jde o potašové sklo - vyrobené z uhličitanu draselného - barvené oxidem železnatým. Foto Tanguy Calvez pro Českou duši.

Protože člověk dlouho nedokázal vyrobit sklo bez nečistot a nedokonalostí, stěžejní fascinací sklářů bylo po tisíciletí sklo dokonale čiré. To se podařilo právě až v Čechách poslední čtvrtiny 17. století: zrodilo se draselné sklo. Legendární český křišťál. Obdoba přírodního křišťálu, ovšem vyrobená člověkem, oním malým bohem. V první polovině 18. století tak české výrobky - broušené, ryté i malované - ovládnou evropské trhy. A pověst Čech coby kraje alchymistů ještě vzroste.

Říše korálků

Barevné růžencové korálky, tzv. páteříky, se na našem území zhotovovaly už ve středověku. Výroba skleněné bižuterie se však plně rozvine až v průběhu 19. století v oblasti Jizerských hor a v krátké době promění tento dosud chudý kraj v bohaté centrum bižuterního průmyslu a nákupu bižuterního zboží.

Představa pokladu z časů mých šesti let. Jako drahokamy ze zakletých skal z pohádky Třetí princ. Ach... Foto Tanguy Calvez pro Českou duši.

Podobně jako v případě skla, také u zrodu skleněné bižuterie stála touha napodobit bohatství přírody. Tradiční česká bižuterie vyráběla a vyrábí finančně dostupné alternativy přírodních perel, drahokamů a polodrahokamů. Z tyčí, tyčinek a trubic různých průměrů zhotovovaných tažením zejména sodnodraselného a olovnatého skla tvoří ne už perly, ale tzv. perle, a nikoli pravé kameny, ale kameny bižuterní. Skleněné suroviny jsou obchodním artiklem samy o sobě, a zejména ty české patří mezi nejvyhledávanější na světě už dvě století. Šperky z českých skleněných korálků tak najdeme v kulturách Ameriky, Afriky i Asie. Velká část surovin se ovšem tradičně umělecky zpracovává na našem území, a to zejména v prvním období bižuterní tvorby tak, aby výsledný šperk působil ideálně jako pravý. V polovině 20. století konečně vzniká nové pojetí skleněného šperku, jež se osvobozuje od napodobování vysoké klenotnické práce.

A tady vstupujeme na území mého osobního šperkařského ráje: do světa vody, jež se zastavila v plynutí. A setkala se světlem.

Umění skleněného šperku

Co vidíte na obrázcích níže je zhmotněním mé osobní touhy. Díváte se na nehmotnou hmotu, ztělesněnou průsvitnost, světlo lapené v ledu, ledových krystalcích, v kapkách a loužičkách vody. Máte před očima průzračné sklo, jež je krásné "jen" svou sklovitostí. Kocháte se nádherným Nic. Protože přesně tím je krása skla. Toto Nic jsme přišli hledat do Muzea skla a bižuterie v Jablonci nad Nisou. A zcela upřímně, sotva našli.

Něžné, křehké, éterické. Umění českého skleněného šperku. Snímky vlevo nahoře a dole ukazují kouzlo průzračnosti v duchu tradičního přístupu k bižuterii, jenž usiluje o napodobování vzácných klenotů. Vpravo pak současné pojetí, kde už se sklo stává plnohodnotnou materií s vlastním jazykem. Objekty z expozice Muzea skla a bižuterie v Jablonci nad Nisou, foto vpravo výše Tanguy Calvez, ostatní Irena Kozelská pro Českou duši.

Věděli jste, že Muzeum skla a bižuterie v Jablonci nad Nisou vlastní největší sbírku bižuterie na světě?

Kdo hledá, najde. "Nic" způsobující uchvácení. Nádherné! Foto Tanguy Calvez.

I za hranicí prvního období, kdy je bižuterie vnímána v prvé řadě jako náhražka pravých klenotnických šperků, najdete přinejmenším v expozici jabloneckého muzea nehmotné průzračnosti ve výsledku málo. Objevíte nečekané množství překrásných artefaktů, nad nimiž budete spínat ruce, sypat ze sebe "och" a "ach" a sledovat, jak se před vámi zhmotňují vaše nejtajnější holčičí touhy. Ocitnete se ve světě, kde ukojíte i ty nejdivočejší sny o... zdobnosti. Z návštěvy Muzea skla a bižuterie zkrátka odejdete hlavně s tisícem nápadů, kde a jak něčeho přidat. Moje dospělé sny však leží jinde. Dnes přemýšlím hlavně nad tím, kde a jak čeho... ubrat. Mojí touhou je dobrat se podstaty. A podstatou skla je světlo.

Fascinují mě tak náhrdelníky a coby materiál sklo jako takové, nejraději čiré, ve spojení s ušlechtilým kovem. Proč právě náhrdelníky, proč čiré sklo, proč ušlechtilý kov?

Voda, světlo, tvář. Ti tři si rozumějí. Foto via Pinterest.

Vrátím-li se k bižuterii, jsou věci, které mě od ní odrazují. Že napodobuje pravý šperk. Že vzhledem k použitému materiálu - například plastu, pravidelně pak obecnému kovu -, slepne a zachází, zkrátka má krátkou životnost. Že jde s trendy, a s nimi také rychle odchází. Mám ráda věci, které jsou tím, čím jsou. A mám ráda věci, které trvají, ať už díky materiálu, z něhož jsou vytvořeny, ale i tím, co říkají - svým nadčasovým poselstvím. Čím jsem zkrátka starší, tím víc oceňuji to, co je zároveň krásné, co má smysl, co trvá. A tím bižuterie už ze své podstaty není. Takovým však může být skleněný šperk. Sklo je stabilní, ušlechtilý materiál, překrásný sám o sobě, svými přirozenými vlastnostmi. Zaslouží si, aby bylo spojováno s ušlechtilými kovy - zejména stříbrem, ale klidně i s věčnou, stálou ocelí, kterou máme sklon neoprávněné podceňovat. A konečně sklo má co říct už svojí esencí: sklo je světlem.

A proto také náhrdelník. Světlo patří k tváři, a čiré sklo se svou nanapodobitelnou texturou tekutiny s tváří dělá totéž, co voda, do níž se opírá slunce: umocňuje její zář.

Nebojme se přitom, jsou tu - čeští mistři skleněného šperku, kteří umějí dát světlu tvar. Už roky obdivuji vše, co tvoří Alena Chládková pro značku AleAle. Nenechejte se zmást zdánlivou pestrobarevností jejích stránek. Alena Chládková umí vytvořit i skleněné průzračno, jež taje kolem tváře. Vřele doporučuji navštívit její kouzelný obchůdek v prostoru Komendy řádu Maltézských rytířů na Malé Straně. Já si chci pokaždé odnést všechno. Nádherné šperky z vinutých perel tvoří i výše už zmiňovaná Karolína Kopřivová. A světlo na šíji nabízí i skvělý český Kultivar. Tenhle náhrdelník našla loni pod stromečkem moje maminka.

Přesto bych si přála, aby čeští skláři a šperkaři docenili poetické elementárno skla: to, čím je nenapodobitelné. Čím je samo o sobě. Jeho přirozenou oblost, vlnivost, bublinky, kresbu evokující jemné prasklinky v ledu, schopnost zrcadlit okolní barevnost - vše, čím se podobá vodě ve všech skupenstvích.

Průsvitná inspirace i odjinud. Julia Dubenko. Foto via Pinterest.

Sklo rozhodně patří k "českému stříbru". Bez čeho by ovšem česká krása ze skla nemohla existovat, je neúnavná, nedocenitelná práce institucí, jež předávají sklářské a bižuterní umění. I to je český unikát! Můžeme v duši tleskat:

Bižuterní uměleckoprůmyslové škola v Jablonci nad Nisou (založena roku 1880)

Šperkařská škola v Turnově (1884)

Muzeum skla a bižuterie v Jablonci nad Nisou (1904)

Odborná škola sklářská v Železném Brodě (1920)

I díky vám jsme sklářskou a bižuterní velmocí! Děkujeme!

Vzduch. Voda. Úchvatné. Julia Dubenko. Foto via Pinterest.

"Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi.

Země byla pustá a prázdná a nad propastnou tůní byla tma. Ale nad vodami vznášel se duch Boží.

I řekl Bůh: „Buď světlo!“ A bylo světlo.

Viděl, že světlo je dobré, a oddělil světlo od tmy.

Světlo nazval Bůh dnem a tmu nazval nocí. Byl večer a bylo jitro, den první."

 /Bible, Genesis, 1-5/

Sklo má v sobě cosi základního. Bůh stvořil světlo prvního dne světa. Voda a světlo jsou živly Počátku. A tak s sebou nese Počátek i sklo. České sklo, které vytvořil český člověk.

A mně zní v uších ta nádherná, rytmicky se opakující věta z první knihy Mojžíšovy:

"A bylo to dobré..."

___

Voda v pevném skupenství. Vlevo Lalique, uprostřed neznámý autor, vpravo Bubun. Foto via Pinterest.

P.S. Zajímá-li Vás, jak se měsíc za měsícem zhmotňuje česká duše se stejnojmenným projektem, můžeme navázat pevnější spojení. Možností je hned několik. Vpravo níže najdete okénko k odběru novinek. O každém kroku vpřed se dozvíte také na facebookové stránce Česká duše nebo prostřednictvím instagramového účtu téhož jména. Přispějte k tvarování české identity! Třeba sněním o skleněném šperku, který by potěšil právě vás. Sněte velkoryse, přátelé, v komentářích níže je místa dost.