proč hledat českou duši u diora
- Irena Kozelská
- 15. 3.
- Minut čtení: 10
Aktualizováno: 20. 3.
Jak se šije identita
___
Jak jsem zmínila už v úvodním textu k projektu Česká duše, jednou z prvních a dlouhodobě nejvlivnějších inspirací, proč hledám českou identitu a proč ji hledám právě ve vůních a oblékání, se pro mě stala iniciativa módního domu Chanel "Métiers d'art", "Umělecká řemesla". Narazila jsem na ni někdy koncem prvního desetiletí tohoto století a pamatuji si, že ve mně zanechala hluboký dojem, aniž bych z počátku věděla proč. Tato pravidelná kolekce vzniká pod taktovkou společnosti Chanel už od roku 2002 a každý rok skládá hold jiné řemeslné tradici. Někdy francouzské, jindy zahraniční. S odstupem let tomuto uhranutí rozumím. Co mě kdysi tak silně zasáhlo, byl právě způsob, jak se u Chanelu pracuje s tradicí. Chanel podněcuje k neustálému přehodnocování tradičních řemeslných technik, hledá nové cesty, jak je zapojit do vyššího tvůrčího celku, tak aby výsledný styl promlouval i k dnešku. Chanel je světem toho, čemu říkám žitá tradice: něčím, co sice vyrůstá z časem prověřených hodnot, ale zároveň se mění s měnícím se duchem doby. A identita je právě toto vynalézavé přizpůsobování minulého přítomnosti.
Umělecká řemesla jsou vůbec přímo kondenzátem identity - místní, regionální i národní. Umělecké řemeslo vytváří jednu z nejzákladnějších, nejpřirozenějších a také nejstabilnějších sítí vztahů, jaké existují: vazbu mezi krajinou, která poskytuje surovinu, člověkem, který ji zpracovává, a vzniklým artefaktem, který v sobě nese duši krajiny i svého tvůrce a spojuje tvořícího člověka se společenstvím lidí, kteří jeho výtvor používají. Toto prvotní oduševnění předmětu - to, že věc nese otisk krajiny i člověka, který z krajiny žije - je nejprostší, nejpůvodnější, nejryzejší podobou toho, čemu říkáme v ekonomice "přidaná hodnota". Touto první přidanou hodnotou je pocit kořenů, vděčnost za dary země a sounáležitost s vlastním kmenem.
Myšlenku oslavy lokální řemeslné tradice vtělili do vlastních pravidelných přehlídek s názvem Croisière, "Okružní plavba", také u Diora. Přiznám se, že vývoj chanelovské estetiky systematicky nesleduji - duch Gabrielle Chanel mi není z mnoha důvodů blízký. Co naopak obdivuji, je Dior Marie Grazie Chiuri - pojetí současné kreativní ředitelky tohoto módního domu. Jednou z mých největších inspirací při hledání české duše je Italka Maria Grazia Chiuri, právě teď zaměstnaná u francouzské firmy. A zejména pak její skotská kolekce na rok 2025. Proč právě tato žena a proč právě tato kolekce? A jakou má tento kosmopolitní mišmaš logiku?
Kdo je Maria Grazia Chiuri?
Jméno Marie Grazie Chiuri jsem poprvé zaznamenala v době, kdy v tandemu se svým italským kolegou Pierpaolem Picciolim tvořila kolekce pro značku Valentino. Podívám-li se zpětně na její tvorbu u Valentina se znalostí její pozdější práce pro Diora, vidím, že její vlastní styl je v obou těchto uměleckých celcích přítomen přinejmenším stejně jako specifický estetický kánon obou módních domů. Maria Grazia Chiuri čerpá z velké části z estetiky renesance a starověku, tedy z klasické kultury, jež je, jak víme, v její rodné zemi doma. To ji na jednu stranu ukotvuje v něčem evropsky odvěkém, dává jejímu uměleckému stylu hloubku a nadčasovost a také cosi samozřejmě velkolepého, co známe z pohledu klíčovou dírkou do aristokratických paláců Říma, Milána či Florencie, tak jak nám je zprostředkovávají třeba filmy Luchina Viscontiho nebo, blíže dnešku, Paola Sorrentina. Je to jakýsi rozměr kabinetu kuriozit, kde vedle sebe leží nádhera z nejrůznějších časoprostorů a navzdory své různorodosti tvoří fascinující celek svébytného vyznění. Maria Grazia Chiuri pracuje jako sběratelka pozoruhodností. Je kurátorkou vlastní představy o ženské kráse. Půlí své duše tak hledí do minulosti. Tou druhou půlkou ji však se smíchem edituje okem feministky, která nepustí do světa nic, v čem se nedá rychle chodit. Její představa krásy je tak zároveň funkční, pohodlná, řekli bychom woman friendly. Stačí pozorovat spokojené modelky na diorovských přehlídkách.
Maria Grazia Chiuri tak díky svému upřímnému zaujetí pro zájmy žen udělala pro Diora cosi nedocenitelného. S lehkostí a noblesou provedla značku Dior z jedné éry do druhé: z časů Miss Dior, panenky s vosím pasem žijící pro nákupy, do věku ženské síly vyrůstající z ženské vzájemnosti, vzdělanosti, angažovanosti - přechod podobně revoluční jako udělat z Jamese Bonda ochránce žen. Nic si nenalhávejme. Luxus je stále luxusem: něčím krásným a něčím temným světem, díky němuž žijí, na jedné straně, umělecká řemesla nevyčíslitelné kulturní hodnoty, ale, na straně druhé, i spousta harampádí s logem prodávaného za mnohonásobek své skutečné ceny, které si kupujeme pro pocit vlastní důležitosti. Způsob, jakým apulijská Italka proplouvá jeho nástrahami se směsí perlivé tvořivosti a zemitého realismu je ovšem fascinující. Jako by říkala: Svět je, jaký je. A tak z něj vytřískejme to nejlepší, co se dá. Vedle rozsáhlé kultury a mimořádného talentu tak nepřestávám tuto ženu obdivovat pro její osobnost, ve světě módy zcela nevídanou: Maria Grazia Chiuri působí jako obyčejná ženská, co se ráda směje, místo sólo záře pěstuje spolupráci a partnerství a svým způsobem nezapře ani kus politického génia. Podařilo se jí totiž udělat z nejbohatšího muže Evropy, Bernarda Arnaulta, předního sponzora feminismu. Jak? Protože mu ukázala, že je to artikl jako každý jiný, navíc mimořádně dobře prodejný. A peníze jsou tím, na co lidé jako Arnault slyší.
Důvodem, proč této mimořádné ženě věnuji celý článek na České duši je ovšem jiný: je jím schopnost Marie Grazie Chiuri vystihnout identitu. Smyslem projektu Česká duše je totiž, jak už víte, přispět k nalezení moderní české identity v podobě jejího vnějšího pojetí: oblékání a vůně. A Maria Grazia Chiuri má myslím návod, jak se taková identita hledá. Jak?
Z přehlídky Dior Croisière 2025 na hradě Drummondu. Jak možná víte, poslední texty na tomto blogu se dotýkají lásky Čechů k lesu, k divokosti, ke khaki. Co si může česká duše odnést z těchto čtyř pojetí khaki?
Khaki výborně funguje s černou. Proč? Protože khaki i černá jsou odstíny v přirozeném barevném kontinuu lesa. Pro lidské oko je harmonické to, co vidí v přírodě!
Stabilní, pohodlné boty nemusejí vypadat hrubě. Jejich robustnost a pánskost lze zjemnit vlněnými podkolenkami se souladným vzorem a prvky s opačným, ženským nábojem, jako je propracovaný šperk, šněrování, výšivka, podšívka s jemným vzorem nebo průsvitná textilie.
Není nad přírodní materiály. Co vidíme na obrázcích v khaki odstínech, je oblečení inspirované tradičními funkčními oděvy - pracovním oblečením a vojenskými uniformami. Přestože jsme masírováni výrobci funkčních textilií a oděvů, že z hlediska praktičnosti nebylo nikdy nic lepšího než polyester, přírodu sotva kdy co překoná. I přírodní textilie může být pevná, voděodolná, chránící před větrem. A navíc bude prodyšná, krásná pro oko, bude zajímavě stárnout. A až přijde konečně její čas, vrátí se bez následků tam, odkud vzešla: do země.
Jak se šije skotská identita?
Proč se tvůrčí tým domu Dior vlastně vydal hledat inspiraci do Skotska? Christian Dior uspořádal v dubnu roku 1955 v Glasgow módní přehlídku, jež si uchovala zvláštní místo v dějinách značky. Skotsko se svou mimořádnou tradicí vlněného textilu si pak v Diorově estetice udrželo trvalý vliv. Maria Grazia Chiuri se tak pustila po stopách hned dvou identit: jednak "vlastní", diorovské. A jednak specificky skotské, jež se do té první významně otiskla. Jak tato velkolepá fúze obou esencí vzniká, můžeme sledovat ve fascinujícím hodinovém dokumentu o zrodu celé kolekce.
Vidíme tak v prvé řadě vrstvu, z níž všechno vyrůstá: krajinu skotské vysočiny, temná, nehybná jezera, skalnaté břehy, o něž se tříští mořské vlny, tiché mysterium menhirů - skotský svéráz s ovcemi, skrze něž se země mění ve vlnu, vlna v tkaninu, tkanina v oděv. Skotsko je textilní velmocí, jež proslula zejména výrobou mimořádně kvalitního tvídu a tartanů - legendárních károvaných tkanin - s celým spektrem klanových vzorů. Skotsko ovšem proslulo i mužskou sukní zvanou kilt, jež se stala nedílnou součástí britských subkultur 20. století. Skrze textil tak ve filmu vidíme i druhou vrstvu skotské krásy: cihlové textilní továrny s jejich osobitou průmyslovou poetikou. Třetí dimenzi celé mozaiky tvoří konečně fascinující skotská historie: keltská krev, dórský modus, skotské klany, hrady, rody, králové a královny se svými příběhy.
Co mě osobně chytlo za srdce nejvíc, je ovšem podivuhodný cit Marie Grazie Chiuri pro výběr tvůrčích partnerů a schopnost nechat je svobodně tvořit, aniž by ztratila ze zřetele, kam společně jdou. Kolekce tak vzniká jako symfonie širokého spektra rovnoprávných hráčů: lokálních výrobců a tvůrců na jedné straně a uměleckých řemeslníků v diorovských dílnách na straně druhé. Jsme svědky čehosi, co vlastně vůbec nejsme zvyklí vídat, přestože je to ta nejpřirozenější, nejsamozřejmější věc na světě. Vidíme úctu k práci druhého, zájem o ni i o člověka, který za ní stojí, vzájemné sdílení zkušeností. Ti lidé jsou nadšeni, poctěni, že jsou přizváni ke společnému dílu, a s důvěrou odevzdávají své know-how do služeb celku. Mají totiž možnost dát jiným nahlédnout pod pokličku své práce i podívat se pod ruce těm, kdo budou na jejich úkon navazovat. Vzniká tak euforická atmosféra smysluplné spolupráce postavené na vzájemném respektu a důvěře. Nakolik tato praxe kontrastuje s obvyklým, silně hierarchickým přístupem, si uvědomíme například srovnáním s celovečerním filmem Dior a já, který zachycuje práci předchůdce Marie Grazie Chiuri Rafa Simonse. Ačkoli to nikdy explicitně nezazní, jakožto diváci cítíme, že Maria Grazia Chiuri přináší něco v kontextu módního světa naprosto unikátního: totiž komunitní práci.
Z celé kolekce mě nejvíc uchvátily modely inspirované Marií Stuartovnou. Nádherné, působivé, inspirující! I my máme královny, které by si zasloužily oslavit. Nemluvě o tom, že české ženy potřebují cítit za zády silné ženské vzory z vlastní kultury! České lvice!
Téma skotské královny Marie Stuartovny oslovilo Mariu Graziu Chiuri díky veleúspěšné knize Clare Hunter Embroidering her Truth. Mary Queen of Scots and the Language of Power (Vyšívat svou pravdu. Marie Stuartovna a jazyk moci). Katolička Marie Stuartovna byla 18 let vězněna, mimo jiné na hradě Loch Leven na rozkaz skotských protestantských lordů, a poté z vůle své politické rivalky, anglické královny Alžběty I. Marii, jež se ocitla v přísné izolaci, tak nezbylo než vkládat tajné vzkazy do výšivek. Jak je vidět, textilie mohou vyprávět podivuhodné příběhy. O tom je ostatně první kniha Clare Hunter s poetickým názvem Threads of Life. A History of the World through the Eye of a Needle (Nitky života. Historie světa dírkou jehly). No nejsou ženy neskutečná stvoření?
Horní řádek vpravo: zahrada hradu Drummond ve stylu francouzské renesance. V už zmiňovaném hodinovém dokumentu o vzniku celé skotské kolekce - link uvádím spolu s dalšími pro přehlednost také níže pod textem - se mimo jiné dozvíte, že zahrada byla kvůli přehlídce osázena fialovými rostlinami, tak aby vznikl kontrast s tradiční skotskou zelení s okrovými podtóny a zároveň i soulad s kolekcí stylizovanou do týchž tónů. Tomu říkám důkladnost! Skotové fialovou milují, protože fialově kvete v létě vřes na skotské vysočině. Fialová také podivuhodně sluší skotské pleti a nazrzlosti. Ostatně stejně jako zelená. Jak říkám, se zemí jedno jsme.
Dolní řádek vpravo mapa skotských textilek ze třicátých let minulého století, kterou v dokumentu zahlédneme na zdi v archivu společnosti Johnstons of Elgin vyrábějící vlněné a kašmírové oděvy. Maria Grazia Chiuri ji nechala přetvořit do podoby přikrývky, jež se v průběhu přehlídky objevuje jako pléd na ramenou jedné z modelek. Identita, co hřeje!
Proč hledat českou duši u Diora?
Sledujeme-li vlastní přehlídku, neubráníme se silným emocím. Jakmile se pod vnější hradební zdí objeví skotská hráčka na dudy v červených šatech, česká duše cítí něco svého. Je to prostředím hradu, k němuž má naše kultura sama velice niterný vztah? Je to tématem moci, kterou doma často vnímáme jako nám zcizenou? Je to onou červenou barvou, jež jakoby ve zkratce vyjadřovala právo na vlastní hlas, k němuž je pro nás stále tak těžké se přihlásit? Myslím, že je to kombinací všeho, ale nejsugestivněji působí hudba. Je velice zvláštní, jak se keltská melodika hluboce dotýká české duše. Historická věda nás učí, že Keltové naše území opustili dávno před příchodem Slovanů. Ale keltská hudba jako by v nás probouzela vzpomínky, které bychom "objektivně" neměli mít. A máme.
Přesto celý tento text nepíšu proto, abychom se oblékli do kiltu a začali hrát na skotské dudy. Ba ani proto, abychom vlastní estetiku ladili na standardy Christiana Diora. Podobně jsem nenapsala ani sérii článku o stylu Pařížanky (zde, zde, zde a zde), abych české ženy nabádala, jak se Pařížankou stát. Kdo chce, může. Ale opustit vlastní identitu pro cizí, protože má propracovanější estetiku, dnes vidím sama u sebe jako jistou formu sebeopuštění. A tak se spíš než celým estetickým výstupem chci inspirovat cestou, jak lze k takto mocně uchopené identitě dospět. Nezajímá mě tedy tolik co, jako spíš jak. Jak to Maria Grazia Chiuri dělá, že jí jednou pod rukama povstane Skotsko či Mexiko a jindy rodná Apulie? A beru si z její obdivuhodné práce následující:
Jsme krajinou, z níž vyrůstáme. Naše barevnost a tvarosloví je její barevností a tvaroslovím. Taková je naše přirozenost, ale zároveň i cosi, co duše sama touží vytvářet. Tak se totiž uzavírá kruh, který se řídí duchem harmonie a rovnováhy: přijímám, čím mě příroda obdarovává, a vracím jí to tak, že ji s láskou oslavuji. A co máme rádi, o to se dobře staráme. Z trojúhelníku příroda-člověk-artefakt vycházíme všichni jako vítězové.
Jsme kulturou, z níž vyrůstáme, se vším, co přináší. Oslavujme světlá místa naší kultury, čerpejme z nich sílu, ale nenalhávejme si, že jsme pouze tímto. Tak vzniká sebeklamný kýč. Nejniternější vztah máme k věcem, jež se podílejí na naší vlastní katarzi.
Hledejme pro své vize partnery co nejlepších schopností. Volme si pro spolupráci odborníky s rozvinutým know-how a dejme jim na jejich vlastním poli působnosti plnou důvěru. Lidé jsou v práci šťastni, pokud zůstávají autonomní a rozhodují o tom, čemu rozumějí nejlépe.
Hledejme pro své vize partnery stejných hodnot. Hodnoty jsou tím, co vede naše kroky. A pokud hodnoty sdílíme, jdeme týmž směrem, aniž by bylo nutné vyvíjet na druhé tlak, ohýbat jejich vlastní záměry, manipulovat je. Pracujme v prvé řadě s lidmi, kteří mají svou práci ze srdce rádi. Kdo dělá rád to, co dělá, udělá všechno proto, aby svou práci mohl dělat co nejdéle. Nebude tak drancovat zdroje, nebude práci šidit a nebude šidit ani své zákazníky. Láska k vlastní práci je základní podmínkou udržitelnosti.
Ctěme partnerství. Lidé dají svou práci s nadšením do služeb celku, pokud je s nimi nakládáno jako s rovnocennými partnery. Správce celku není bez dodavatele částí nic.
Buďme zvídaví, chovejme se jako sběratelé pozoruhodností. Identita je mozaikou osobitých projevů. Identita je svéráz.
Přistupujme k tradici s úctou, ale bez posvátné bázně. Tradice nám dává kořeny, ale my jí musíme dát křídla tím, že ji znovu a znovu přizpůsobíme dnešnímu životu.
Skotský vítr. Oslavit vítr. Foto Camille Lemoine via www.northsix.com. Camille Lemoine je jednou ze šesti ve Skotsku působících fotografek, jež dostaly příležitost skotskou kolekci zachytit vlastním okem. Nepřestává mě fascinovat, v jaké kulturní šíři jsou u Diora schopni projekt pojednat, kolik smysluplných tvůrčích příležitostí dokážou vytvořit.
Ještě miniknihovnička ke skotské kráse:
Celá kolekce ve snímcích
I my jsme textilní velmocí. Tedy byli jsme jí přinejmenším do nástupu komunismu. A věřím, že je stále na co navázat. Máme i své hrady a královny. A je mezi námi mnoho lidí, kteří ke své práci upřímně lnou a mají světu co nabídnout. A tak se nebojím toužit. Nebojím se toužit a doufám, že i vy toužíte vidět, jak by taková kolekce s českou identitou vypadala. Jakou by měla myšlenku? A kde by se odehrávala? Jak by zněla? Jaké by měla barvy, tvary, textury? A jak by asi voněla? Také byste u toho chtěli být tak jako já? Cítite touhu přispět kusem krásy, jež se dá oblékat, nebo jinou formou tvorby - jako zahradníci, hudebníci, fotografové? Myslím, že přesně tak se identita rodí. Identita není jen vlastní výstup, ale hlavně pocit sounáležitosti, když se celé dílo tvoří. Identita je pojivo. A ve slavném pařížském módním domě dnes mají architektku, která to ví.
Proto bych českou duši hledala v české přírodě, v bohatství naší historie, v přednostech českých kmenů.
Ale taky u Diora.
Comments